Operace | Krystal

jsme tu pro ty, kteří chtějí převzít zodpovědnost za své zdraví a rozhodli se smysluplně žít
 
Registrace
 
 
 
E-shop Nakladatelství Carolus Pro potěšení návštěvníků našeho webu

Jadeit

 

Korál houbový

 

Septárie

 

Malachit

 

Jadeit

 

Malachit

 

Křišťál 

K zamyšlení

Ve všem živém
je touha po lásce.

D. H. Lawrence

 

Ano - to je silné slovo
otevírá vrata a dveře
a bourá zdi.
Napravuje vztahy.
Stačí říkat ano,
neměl jsem pravdu,
omlouvám se...

anonym

 

Světlo má moc zahnat tmu,
ne naopak.
Kdekoli vzchází světlo,
tam tma brzy buď řídne
nebo mizí. 

J. A. Komenský

 

Příliš často podceňujeme
sílu dotyku,
úsměvu, laskavého slova,
naslouchajícího ucha,
sladkého komplimentu
nebo mírné podpory,
přitom cokoliv z toho
má potenciál dát životu
úplně jiný směr.

Leo Buscaglia

 

 
Jestliže při setkání s problémy
ukážete prstem na sebe
a nikoli na druhé,
získáte nad sebou kontrolu
a klid i v situaci,
kdy sebekontrola bývá problematickou.
Dalajlama
 

Na úvod » Pro čtenáře našich knih

Operace

Podle vesmírného zákona solidarity vyspělejší bytost pomáhá té slabší. A ještě něco připomenu: My, žijící ve hmotném těle, se teprve rozpomínáme na to, co jsme kdysi dávno utlumili či nač jsme zapomněli. Třeba na to, že myšlenka prostupuje všechny dimenze, najde svého adresáta a také, že má sílu.

V roce 1989 byl vedoucím lékařem městské nemocnice ve švédském městě Kalmar chirurg Dr. Sigurd Nilding. Vypráví o svém prožitku během operace srdce muže, jehož rodina seděla před operačním sálem, pohroužena ve vroucí modlitbě pro operovaného otce.

Dr. Nilding přiznává, že kdyby stejný zážitek s ním neprožili operační sestry a další lékaři, podrobil by se psychiatrickému vyšetření.

„Ve středu 11. prosince 1985 bylo na operačním sále mnoho práce. Já, moji tři asistenti a čtyři operační sestry jsme byli již od sedmi hodin ráno plně vytíženi. Nejobtížnější operace byla určena na jedenáct hodin. Muže, kterého jsem měl operovat, jsem neznal. Byl jsem si vědom vážnosti okamžiku, protože tato operace byl velmi komplikovaný a těžký zákrok na otevřeném srdci. Uchopil jsem skalpel, abych uskutečnil první, mnou dobře promyšlený zákrok, který jsem považoval za nejlepší. Náhle jsem uslyšel zvonění. Zvonění nesčetných zvonků, které splývalo v nevyslovitelně krásnou, jemnou melodii. Sám jsem hudebníkem, ale něco tak krásného jsem doposud nepoznal. Byla to zvláštní hudba nevyslovitelné něhy a koloritu. Pozoroval jsem, že i moji spolupracovníci vnímali s úžasem tyto neznámé tóny. Udiveně jsme hledali, odkud tato hudba, která nás neodolatelně poutala, pochází. Když jsme nic nenašli, uchopil jsem znovu skalpel, ale moje ruka byla neschopná pohybu. Nedovedl jsem si vysvětlit, co se se mnou děje. Zcela nevědomě jsem zvedl oči ke stropu a co jsem uviděl, vzbudilo ve mně mrazivý úlek a ustrnutí, ale zároveň poznání něčeho krásného. Nad námi se vznášelo šest světlých postav, jejichž oblečení se při každém pohybu třpytilo jako diamanty. Kolem nás se šířila nepopsatelně příjemná vůně a jasné světlo, jehož intenzita byla mnohem větší, než intenzita normálního osvětlení, jedna z těchto postav ke mně promluvila. Lahodnost tohoto hlasu, pocit vnitřního klidu a štěstí, které jsme při tom cítili, nelze slovy vyjádřit. „Udělal bys nenapravitelnou chybu, kdybys tento řez uskutečnil. Pacient by ti vykrvácel již na operačním stole. Vezmi skalpel a pracuj dál, ať ti pacient nezemře!" Nevím jak, ale nasadil jsem znovu skalpel a cítil jsem, jak je moje ruka vedena neznámou silou, ale bez mé vůle. Bylo mi jedno, kdo operoval. Byl jsem nesmírně šťastný a klidný. Operace dopadla výborně, pacient se plně zotavil. Ostatní pro tento den určené operace jsme odřekli. Dlouho jsme diskutovali o podivuhodném prožitku. Věděli jsme, že o této události musíme mlčet. Nikdo by nám prožité neuvěřil a určitě by došlo k dojmu, že si něco vymýšlíme nebo že jsme duševně nemocni. Příští den jsem potkal svého přítele, psychiatra Dr. Carlsona. Stále ještě vzrušen až do hloubi duše jsem mu vypravoval náš zážitek. Byl jsem připraven, že mě pozve na psychiatrické vyšetření. Můj přítel neřekl dlouho nic. Už jsem se bál, že nechce se mnou o mém zážitku vůbec mluvit. Konečně po dlouhé době mně řekl: „Milý příteli, to, co jsi mně vyprávěl, není pro mne nic neobyčejného. Podobná vyprávění slyším často od svých pacientů. Velmi často a v různých obměnách. Přicházejí ke mně, protože musí o prožitku s někým mluvit. Bojí se, že jejich okolí je bude považovat za duševně choré. Ty ode mne žádáš vysvětlení, ale to musíš hledat sám v sobě. Já věřím, že přece jenom existuje nad naším hmotným světem ještě jiný, krásnější svět, svět lásky, světla a pomoci. Věřím, že je to svět, kam se po své smrti vrátíme. Já ti vysvětlení dát nemohu, ale jedno mě utěšuje a dává mi naději: Není to nádherné, že dostaneme pomoc, když ji potřebujeme a když o ni prosíme? Tvůj pacient a jeho rodina jistě o tuto pomoc prosili!"