O jednom trápení. Trápení? | Krystal

jsme tu pro ty, kteří chtějí převzít zodpovědnost za své zdraví a rozhodli se smysluplně žít
 
Registrace
 
 
 
E-shop Nakladatelství Carolus Pro potěšení návštěvníků našeho webu

Fluorit

 

Angelit

 

Růženín

 

Černý achát

 

Sluneční kámen

 

Beryl

 

Turmalín

K zamyšlení

Ve všem živém
je touha po lásce.

D. H. Lawrence

 

Ano - to je silné slovo
otevírá vrata a dveře
a bourá zdi.
Napravuje vztahy.
Stačí říkat ano,
neměl jsem pravdu,
omlouvám se...

anonym

 

Světlo má moc zahnat tmu,
ne naopak.
Kdekoli vzchází světlo,
tam tma brzy buď řídne
nebo mizí. 

J. A. Komenský

 

Příliš často podceňujeme
sílu dotyku,
úsměvu, laskavého slova,
naslouchajícího ucha,
sladkého komplimentu
nebo mírné podpory,
přitom cokoliv z toho
má potenciál dát životu
úplně jiný směr.

Leo Buscaglia

 

 
Jestliže při setkání s problémy
ukážete prstem na sebe
a nikoli na druhé,
získáte nad sebou kontrolu
a klid i v situaci,
kdy sebekontrola bývá problematickou.
Dalajlama
 

Na úvod » Pro čtenáře našich knih

O jednom trápení. Trápení?

Přišel nám tento krásný dopis a my ho se souhlasem autorky otiskujeme:

"Dobrý den, je to asi 14 dní, co mi přišel mail: "Neměla by sis Jeníčkem kazit své mládí....   - co zbyde z Tvého života, když je každá pomoc marná?   - jsi mladá holka, která by si zasloužila lepší život ..."

Musím přiznat, že jsem byla v šoku. Když celý dům usnul, dala jsem průchod svým slzám. I teď mě pálí oči, když ta slova čtu. Celých 14 dní jsem nebyla schopná o tom napsat povídání. Ani teď nevím, co psát. Proč mi tohle někdo napíše? MILUJI svého syna...celým svým srdcem, celou svou duší. Nevyměnila bych ho za všechny poklady světa.

Co se odpovídá na takový mail? Není to první takový mail. Už jednou mi někdo napsal, že "takové" dítě by nemělo být doma. Jak někomu vysvětlit, že svého syna nechcete dát do ústavu? Chudák, jak by tam asi trpěl... jen ta představa je hrozná.... Nepopírám, že jsou někdy dny, kdy jsem na pokraji sil, ale k tomu by mi stačila láskyplná náruč partnera, o kterého bych se mohla opřít a u kterého bych nabrala sílu. A když ta není, musím to zvládnout sama. A já doufám, že to zvládám. S pomocí přátel i s pomocí Boží. Věřím, že jsou moje děti šťastné, spokojené a odměnou je mi nejen úsměv na jejich tváři, ale třeba to, že se holky "drží" doma, že neutíkají jinam, že se mi svěřují, že je chválí paní učitelky na třídních schůzkách i lidé ve městě.... I moje srdce mi říká, že jsou šťastné - navzdory handicapu v rodině.

Abych se vrátila k těm 3 řádkům. Jediné pozitivum na tom je to, že si někdo myslí, že jsem mladá. Ač já se někdy, když usínám kolem druhé hodiny ranní, cítím na osmdesát.... KAZIT si mládí?! Ale já vůbec nemám pocit, že bych si kazila mládí. Pod slovy "kazit si mládí" si představuji úplně něco jiného. Já si denně užívám svých 3 nádherných dětí. A musím říct, že bych s NIKÝM neměnila. Raduji se z maličkých pokroků Jeníčka, z toho, jak mám šikovné holky, které mi dojdou na poštu, občas nakoupí, nosí hezké známky, pomáhají doma, hrají na klávesy, na flétnu, na kytaru.... kolem půlnoci se těším na pár řádků v knize a s díky za každý nový den spokojeně usínám. Jsem pyšná na to, že jsem zvládla 11 měsíců (od stanovení diagnozy) bez antidepresiv, i když jsem si někdy myslela, že k nim mám úspěšně nakročeno. Jen vám mohu svěřit, že  kdybych je začala brát, tak jedině kvůli manželovi, ale ne kvůli Jeníčkovi. Jestli někdo vnáší do mého života zmatek a chaos, tak postižené dítě to většinou není.... Jeníček je můj Andělíček. Beru ho takového, jaký je. Respektuji jeho strachy, úzkosti, nálady a snažím se ho občas - pomaloučku a polehoučku dostávat z té jeho uzavřené ulity. Někdy to jde líp, někdy hůř, ale jde to. Díky Bohu.

"Co zbyde z Tvého života, když je každá pomoc marná?" Co zbyde z mého života? Divná otázka. Co třeba jinak: Co mi přinesla diagnoza mého syna? Úlevu....  ...ulevilo se mi, když jsem zjistila, že za to, jak se můj syn chová, že za to vlastně nemůžu...že nejsem "neschopná matka, která své dítě rozmazlila opičí láskou"..... jak mi jednou řekla jedna doktorka....  ....ale i úlevu v manželském životě. 14 let si říkám, že něco dělám špatně, když mě můj muž "nemá rád"....  A za posledních 11 měsíců (od stanovení diagnozy a přečtení 23 knih o autismu) jsem POCHOPILA. Všechno. Jeho chování, nálady, egocentrismus, podivnosti v chování i v reakcích, nepoučitelnost, afekty, vztek, potřebu být sám....zkrátka všechno. Musela přijít diagnoza Jeníčka, abych pochopila, že nic nedělám špatně, ale že těch 14 let dělám maximum a teprve diagnoza autismu mi osvětlila mnohé temné chvilky v mém životě. Pochopila jsem manžela. A to je přece  fajn - po 14ti letech... Neříkám, že jsem všechno odpustila a že jsem se smířila s myšlenkou, že budu na všechno (hlavně na těžké a nečekané věci) SAMA po celý zbytek života, ale chápu ho.... Co mi to dalo? Spoustu trpělivosti, tolerance, pochopení, odhodlání, srdce naplněné bezpodmínečnou láskou a úctou ke každému člověku ...spoustu poznatků o autismu a o poruchách osobnosti, spoustu skvělých přátel nejen na internetu.... a také to nejdůležitější - víru v Boha i v sebe. Vím, že to zvládnu. Nejsem sama. Bůh je se mnou v každé situaci a vím, že se na Něj mohu spolehnout.

"...když je každá pomoc marná?" A kdo řekl, že je každá pomoc marná??? Ani s tím nesouhlasím. Jendova prvotní diagnoza byla spastická DMO. Jen díky každodennímu pravidelnému cvičení to dnes na Jeníčkovi laik nepozná. Odborník ano, ale laik ne. Prognoza ještě v roce vypadala nepříliš dobře - nechodící ležící dítě.... A kde je dnes?! Když si v 17 měsících poprvé sedl, plakala jsem radostí!!! Není to nádhera, co dokáže Vojtova metoda?! A autismus? Jenda ve 2 letech nemluvil a tehdy jsme začali na radu APLY intenzivně pracovat s obrázky -  obrázková metoda, neustálé opakování jednoduchých slov, komentování situací stokrát a tisíckrát dokola....a teď Jenda mluví. Stejně tak zavedení strukturovaných úkolů, denního režimu, cestovního proužku - všechno přineslo skok ve vývoji dopředu.... Tak jak to že je pomoc marná?! Jasně, nevím, zda se můj syn jednou zapojí do "normálního" života, ale na tom teď nezáleží. Jdeme dopředu malými krůčky, ale jdeme... Důležité je, aby byl šťastný a pevně doufám, že se mi daří vnášet radost do jeho života... A když usne nááhodou jednou za čas v mé posteli, jako nedávno, sednu si chvilku vedle něj a alespoň pohledem jej hladím...je tak krááásný, když spinkááááá....

"....jsi mladá holka, která by si zasloužila lepší život ..." Lepší život? Co je lepší život???? Spousty peněz, dobrá práce, dovolené u moře...? Nebo co je lepší život??? Věnuji se dětem. Pevně doufám, že cítí mou lásku, podporu..a že vědí, že je mám moc ráda a že tu pro ně jsem.... A možná, kdybych byla "zapojená do pracovního procesu", že bych "lítala" mezi prací doma a v zaměstnání a nejspíš bych tolik času na své děti neměla.... A když jsem dnes přišla do pokojíčku holek a viděla, jak si hrají s panenkami a s magneťáčky... vytryskly mi slzy do očí...copak by něco tak krásného vymyslelo dítě, které by nebylo šťastné....?

Jak to zakončit? Možná to nedává smysl... co taky vymyslet půl hodiny po půlnoci.... Neměnila bych ....s nikým. Snažím se nedívat do minulosti, neděsit se budoucností, ale denně se RADOVAT z maličkostí. Vždyť každý den přináší tolik krásných věcí, situací a příležitostí k radosti. Nechci "lepší život". Můj život je totiž ten nejlepší, jaký může být ....a díky Bohu za něj...."

 


*


Tak hluboké, silné vyznání muselo vyvolat odezvu, tady je:


Vážená paní Marcelo, milá přítelkyně Marcelko, děkuji za Váš nádherný dopis.

Ty úvodní dva vzkazy dokážou člověkem otřást, to chápu. Ovšem jsou také silným impulsem si to v hlavě srovnat. Co je smyslem života? Kdy druhý člověk může  pomoci? Co je dobrý život? Přesně tak se ptáte Vy a stejně dobře si odpovídáte. Smyslem života vyspělých lidí  (a těch na Zemi není hodně, ti žijí v ústraní) je najít cestu k Bohu, učit se, odžít si karmu, nezadělat (to je ošklivé slovo) si na další a splnit poslání, se kterým sem přišel.

Život na Zemi není procházka růžovou zahradou, a kdo tohle čeká, nedočká se. Ale může být poklidný a radostný. To, když bez protestu přijímá události, které přicházejí. Protože ví, že mají smysl. Narodí-li se mamince dítě, pak si ji vybralo, protože vědělo, že s její pomocí svůj náročný život zvládne. Když tohle žena ví, ani ji nenapadne odložit své dítě do ústavu.

Kdo tvrdí, že v rodině, příbuzenstvu vládnou ideální vztahy, mýlí se. Pokud manželství není duálové, a takových je minimum, tak i tam to skřípe. Ale vztah je třeba vydržet, protože jinak, v některém dalším životě se bude opakovat v horší verzi. Jako jste to udělala v případě s Jeníčkem, tak i v partnerském životě je zapotřebí stavět na drobnostech, radovat se z hezkých okamžiků, určitě jsou. Můj manžel říká – já když něco potřebuju, tak si poručím a udělám to sám. Nespoléhá se na ostatní, tak je moudrý. Četla jsem vyprávění jednoho zralého člověka, byl neprávem vězněn, dostal se do izolace, kde se objevil paprsek světla jednou denně. Těšil se z něho a radoval se, že není v opravdové samotě, protože s ním žil - šváb. Zabýval se jím, vyprávěl o tom s takovým humorem a laskavostí...

Váš chlapec byl nepohyblivý? Vůbec jsem to na něm nepoznala! Láskyplná náruč partnera chybí, píšete. Ale znáte pohlazení krásným textem, možná nadčasovou hudbou. Máte přátele, doufám, že i já k nim patřím. Rodina je karmická, tam je třeba pokorně pracovat a na její fungování vynaložit veškerou svoji energii. Ale nebudete vysílena, právě za takový postoj Vám bude energie vrácena, dostanete jí víc, než kolik jste jí vydala.

Z Vašich dcerušek čiší klid, radostnost jejich dětství, ony svého brášku berou takového, jaký je. On se k nim narodil, patří k nim i k jejich mamince. Mají vkusný, krásně a s citem zařízený domov, znám ho ze snímků, které mi občas posíláte.

Nevracejte se k tomu hrubému necitlivému mailu. Napsala ho nevědomá osoba neznající řád života a stála při ní horda temna. To je rafinovaný způsob, jak Vás svést z cesty. Já být Vámi, bych takový mail vymazala a občas za adresáta poprosila, ať najde cestu k Bohu. Takoví lidé jsou nevědomé nástroje Tmy.

Vaše texty, které publikujete, nesmírně pomáhají maminkám se stejným osudem. Tady platí, čím hůř, tím líp. Čím náročnější scénu popíšete, tím víc jim pomůže, že i jiná maminka bojuje. Ovšem ti, kteří mají život snazší, takové texty číst nedokážou; přiznám se, i já občasné popisy hrůzy, které zažíváte, nejsem schopná dočíst do konce. Pak si nevědomé ženy mohou říct, že tse to nedá vydržet. Ten pohled druhého je vždycky takový. Sama si pamatuji, jak jsem v prvním ročníku vysoké školy přijela nešťastná domů, že mi nejdou analytická praktika, že mi žádný chemický důkaz nevyšel a že ho asi neudělám. Druhý týden jdu od autobusu a rodiče čekají před vraty. Sedni si, řekl mi otec, dohodli jsme se s maminkou, že budeš moci ročník opakovat. Nerozuměla jsem mu. No kvůli praktiku, řekl. Ale já ho mám za jedna, divila jsem se. Takže rodiče se týden trápili, řešili negativní situaci, ale já měla šanci ji řešit a také vyřešila. Začala jsem se opravdově a systematicky připravovat a všechny další důkazy vzorků byly bez jediné chybičky. Tím chci říci, že Vy ze sebe na papír dostanete onu hrůzu, která Vás chvilenku držela pod krkem, ale pak Vás posílí jiskřičky v Jeníčkových očích a jeho klid a mír, jenž také zažívá – Láska Boží se snaží, abychom všichni na Zemi prožili krásu. Ti druzí se v tom vyřčeném nebo popsaném mohou jenom babrat.

Pouze nevědomý člověk si myslí, že autistické dítě je nebezpečné a zlé. Je to, stejně jako my, Boží dítě, i ono je zahaleno Jeho láskou a určitě o ní ví. Jen o ní neumí vyprávět. Ale tohle Vy na svém synáčkovi občas zahlédnete a to Vám dá sílu ve své práci, ve svém poslání, pokračovat dál.

Milá paní Marcelko, mé známé umíral syn na drogy. Utekl několikrát z léčebny. Dovedete si představit tu trýzeň, kterou zažívala, když zjistila, že fetuje, když se s ním děly všechny ty věci? Dnes je to žena opravdově věřící a s pomocí Boží, kterou téměř fyzicky vnímá, se začíná vše měnit. Bez ústavu, léků a odvykacích kúr. Děje se to díky statečnosti matky, jejím vědomostem a spoluprací s Božím světem. Právě ona žena mi řekla, že v začátcích svého utrpení viděla film Mela Gibsona o posledních hodinách Ježíše. Já nemohla zhlédnout ani ukázku, jak byla drastická. Ona prý však seděla a dívala se na celou tu hrůzu. Že jí pomohlo sledovat utrpení, ale také statečnosti člověka, který byl nevinný a přesto, z lásky….. Má Krista stále před očima, je jejím vzorem. Ostatně Kristus je i mým vzorem.

Váš odstavec „Co mi to dalo? Spoustu….“ je dokladem pochopení cesty životem. Ano, máme se učit trpělivosti, toleranci, pochopení, bezpodmínečné lásce a úctě ke každému člověku, máme poznat, že to Boží jiskra v nás je zárukou věčného života a krásy každého člověka. A že se vyplatí ji hledat. Vy nepochybujete, že ji v sobě má Jeníček a určitě ji časem znovu dokážete najít i ve svém pracovitém urostlém manželovi. Vždyť Vy byste časem mohla pár hodin denně pracovat v poradně!

Ano, lidský život znamená žít současností. Umět se radovat z drobných všedních věcí. Milá paní Marcelko, ano, Boží režie pro Vás vymyslela tu nejdokonalejší školu; plni lásky jste Vy a karmická rada připravovali Vaši votickou misi. Nepochybuji, že ji zvládnete. Na jedničku, říkám jako bývalá učitelka.

Obejměte za mne Vaše dcerušky, pozdravujte svého manžela a usmějte se za mne na svého statečného synka. Víte, jak on byl nebojácný, když věděl, jak bude jeho fyzické tělo fungovat a přesto s odhodláním do toho šel? Že Vám nebude schopný vyznat lásku a přesto všichni tam nahoře doufali, že jeho maminka to bude vědět a dokáže ho životem vést.

H