| Krystal

ZÁKON LÁSKY

Přestože jsou všechny věčné zákony rovnocenné, lze konstatovat, že zákon lásky je tím nejušlechtilejším, nejvyšším a nejkrásnějším z Božích zákonů.

Láska v sobě obsahuje vše. Ten, kdo žije v duchu zákona lásky, žije v souladu i s ostatními božskými zákony. Všichni ti, kteří žijí na povrchu planety Země a nejsou schopni pochopit hloubku božské lásky, by si měli připomínat skutečnost, že tato Láska k nim proudí denně bez ustání v nejrůznějších formách. Lidé ji však přijímají jako samozřejmé životní projevy bez hlubšího procítění a uvědomění.

Láska k Bohu i všemu živému by měla být tím nejvyšším život­ním přikázáním každého člověka. Duchovní síly však i v tomto ne­smírně důležitém aspektu života respektují vždy svobodnou vůli člověka. Každý má právo na svobodné rozhodnutí, neboť svobodnou vůli přijal od Tvůrce jako jeden z božských atributů. Každý se tedy může svobodně rozhodnout, zda chce ve svém životě ctít a respek­tovat nejvyšší božský zákon, zákon lásky.

První část zákona lásky je vyjádřena biblickými slovy: „Miluj Boha, Otce svého, celým srdcem svým a celou duší."

Druhá část je vyjádřena slovy: „Miluj bližního svého jako sebe sama." V těchto dvou jednoduchých větách se zrcadlí nejušlechtilejší síla bytí.

Také slova svatého Pavla potvrzují, že dosáhnete-li lásky, získali jste vše: „A kdybych lásky neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. (První list Korintským)

Pro mnoho lidí jsou tato slova těžko srozumitelná a ještě těžší je převést jejich obsah do běžného života. Jiní říkají: „Ano, já skutečně miluji Boha." Zapomínají však při tom na druhou část zákona lásky a jeho projevy ve formě skutků směrem k svým bližním. Někomu je velmi vzdálená i první část zákona a nedokáže si představit, že by jeho srdce mohlo být naplněné láskou k Bohu. Při hlubším zamyšlení nad životem to však není obtížné.

Bůh dává člověku k zajištění jeho života mnohé. Lidé však vše přijímají bez slova díků, bez projevu vděčnosti a to, co získali, pova­žují za své výsadní vlastnictví.

Položme si však otázku: Co nám v tomto světě skutečné patří? V podstatě nic. Nic nám nepatří. Vše je nám pouze dočasně zapůj­čeno. Zapůjčeno k tomu účelu, aby člověk nalezl správnou cestu k hodnotám ducha a cestu k Pravdě.

Každí lidská duše si při svém narození přináší i určíte životni podmínky, které ji k tomuto cíli nejrychleji dovedou a které si v pod­statě vysloužila svými minulými životy.

Nic tedy ve skutečnosti člověku nepatří, ani jeho majetek, ani jeho rodina, postavení ani řada dalších věcí, na kterých si lidé tolik zakládají. Vše podléhá proměně, vše podléhá konečným zákonům tohoto světa, ale všechno má zároveň sloužit k duchovnímu vývoji: K postupu na schodišti lásky, počínajícím láskou smyslnou a so­beckou sebeláskou a vrcholícím tou nejvyšší - univerzální láskou Boží. Vibrace čisté duchovní lásky zůstává člověku vzdálená, pokud není schopen se s vroucností a oddaností ponořit do proudu nejvyšší božské síly - Lásky.

Jen naprostá oddanost čistého dítěte k otci vám může přiblížit působení této lásky. Děje se tak tehdy, kdy jste schopni lásky dávající, nic nevyžadující a nic neočekávající. Lásky připravené k oběti a k pomoci všemu stvoření.

V tomto směru Ježíš připomíná: „Co jsi pro mého nejmenšího učinil, pro mne jsi učinil."

Apoštol Pavel říká: „Láska je trpělivá a nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně a nehledá svůj prospěch. Láska se nenechá vydráždit a nepočítá křivdy, nemá radost ze špatnosti a vždy se raduje z pravdy."

Jednou bude moci člověk říci: „Zde jsem, Otče můj, nic nevlast­ním a nic nevlastní mne. Vše jsem rozdal, abych vše získal - Tvoji blízkost." Pak dosáhne čistých vibrací nejvyšší lásky.

Bůh stvořil člověka dechem své lásky. Předpokládá, že se stejnou láskou půjdete životem a budete ji vracet Jemu i všem Jeho stvořením. To je podstatou nejvyššího zákona - zákona lásky.

Láska k bližnímu představuje cestu k nejvyšším morálním hodnotám. To platí pro vývojový stupeň současného lidstva i další obdobné stupně. Milovat svého bližního jako sebe sama znamená být schopen spojit se s jeho božskou podstatou, Boží jiskrou jeho života, která září v každém člověku a spojuje ho se světlem Tvůrce. Před­pokládá pochopení, že veškerý život je součástí božského prasvětla.

Prvním základním krokem k otevření se Boží lásce je obětavost a nezištnost v každodenním životě. Právě tyto ctnosti by měly být pilířem křesťanské nauky šířené na planetě Zemi.

O křesťanství se říká, že je naukou vycházející z učení Krista, ale nezapomínejme, že učení Krista je především naukou lásky. Lid­stvo ji doposud s výjimkou několika málo výjimek nepochopilo. Ne­pochopilo a nedokázalo ve smyslu této lásky jednat, ve smyslu této lásky žít.

Kristus je spojovací cestou mezi člověkem a Bohem. Sám říká: „Nikdo nepřijde k Otci, jen skrze mne. Otec a Já jedno jsme." Tento výrok nepoukazuje na osobní identitu, ale na vzájemné spojení v nejvyšší lásce, při němž individualita zůstává zachována.

Pravá duchovní nauka musí vycházet z Kristova učení nezkres­leného člověkem. Ježíš slíbil lidem, že jim pošle učitele a utěšitele, aby jim vysvětlili a přiblížili vše, co doposud nebyli schopni po­chopit.

Ježíš Kristus položil základy k poznání, že Tvůrce sám je nej­vyšší láskou a láska k Němu představuje soulad s Jeho věčnými zá­kony. Kdo je schopen čisté nesobecké lásky, dosahuje zároveň i realizaci ostatních božských zákonů.

Jak ale člověk může milovat Boha, kterého nevidí a nezná, když není schopen milovat lidi ve svém okolí? V nich se zrcadlí Boží pří­tomnost, a přesto jejich bolesti nevšímavě míjí.

Tvůrce denně dokazuje člověku působení své lásky. Umožnil dokonce i oběť svého prvorozeného syna. Obětoval se, aby umožnil návrat lidstva k Bohu a oproštění ze sil Pána temna.

Ve jménu této lásky, naplněni vděčností a pokorou, prosíme: „Otče, naplň pomocí Kristova vědomí naše srdce poznáním Tvé čisté lásky."